Lucie Černá je česká kurátorka a zakladatelka nakladatelství Untitled. Dlouhodobě se věnuje tvorbě fotografky Libuše Jarcovjákové, jejíž fotoarchiv i spravuje. Má za sebou mnoho úspěšných výstav, mezi něž patří mimo jiné i Evokativ a Surreal. Často pracuje v zahraničí, kde prostřednictvím svých projektů reprezentuje českou fotografii. V současné době lze její kurátorskou práci spatřit v Národní galerii ve Veletržním paláci v rámci výstavy Libuše Jarcovjáková. Černá se však věnuje i vlastní fotografické tvorbě. V nejbližší době bude možné její díla zhlédnout v ulicích Saint-Germain v Paříži.
Ani ne za týden tě čeká veletrh Paris Photo, V čem tam bude spočívat tvoje práce?
Nabídka spolupráce pro mě a Libuši přišla ze strany Fotograf Contemporary, což je platforma, která se snaží ukázat, že má smysl uměleckou fotografii kupovat. Nebudu tam fungovat jako kurátorka, ale spíš jako poradce. Zcela přirozeně vznikl i nápad prezentovat na stánku nakladatelství Untitled a knihy, které jsem vydala. Křtít tam budeme i novou knihu T-Club.
T-Club neboli „Téčko“ byl LGBT club, který fungoval v Praze v 80. letech. Proč jsi tomuto tématu věnovala celou knihu?
Téčko mě hrozně baví, protože ty fotky mají trochu jinou dynamiku než ty, které Libuše běžně dělá. Vlastně dlouhá léta neměla fotky z Téčka ráda, protože jí připadaly moc teatrální a divadelní. Mě ty fotky ale fascinují svou živelností a radostí těch lidí a podle mě mají hodně co říct i v dnešní době. Nápad tuhle knížku vydat jsme dostaly na výstavě v Arles. Mnoho lidí nám děkovalo, že jsme ty fotky vystavily, až nás to překvapilo. Ta komunita nás k tomu vlastně přivedla sama.
Jak dlouho jsi připravovala tu knihu?
Ta kniha byla v procesu asi tři a půl roku. Musela jsem si k různým přístupům hledat cestu, protože jsem nechtěla vydat klasickou knihu, jako třeba Evokativ.
Může téma Téčka a to, jak jsi ho zpracovala, podle tebe rezonovat i v českém prostředí?
Myslím, že určitě, protože je to hrozně fascinující téma. V Česku existuje velká skupina lidí, kteří jsou žízniví po něčem jiném a které baví různé přesahy, o něž se ve své tvorbě snažím. Obecně si myslím, že Češi jsou hodně otevření. Uvědomuji si, že žiju ve svojí bublině, ale vnímám to i tak, že tady je ta společnost hrozně zraněná a bojí se, proto má tu tvrdou slupku nepřístupnosti.
Jak ve své kurátorské práci pracuješ s prostorem?
Pro mě je strašně důležitá atmosféra. Chci ji nastavit tak, aby se ten člověk v tom prostoru cítil, jak já potřebuji, ale současně nesmí vědět, že mám tyhle záměry. Mým cílem je, aby diváci měli po opuštění výstavy svůj vlastní jedinečný pocit. Výstavy nikdy neopakuji, a i když je to ten stejný soubor fotek, tak k němu i kvůli sobě přistupuji jiným způsobem. Musím totiž dělat věci tak, abych se nezačala nudit. Ve chvíli, kdy mě to totiž přestane bavit, už v tom nemůžu pokračovat.
Jak pracuješ se světlem? Konkrétně třeba v případě výstavy Libuše Jarcovjákové.
Práce se světlem ve Veletržním paláci přišla zcela přirozeně. Hodně jsme se o tom bavily s architektkou výstavy Annou Matouškovou. Opravdu spolu souzníme. V tomhle případě bylo světlo důležité na začátku výstavy. Ráda používám filtry.
Umíš si představit, že bys pracovala i s hudbou?
Uměla, ale muselo by to být video, white cube prostor nebo veřejný prostor. Teď jsem měla například otřesný zážitek ve Fotografisce v Berlíně. Fotografiska se obecně vyznačuje tím, že se tam kombinují výrazné fotky, barvy a do toho hraje hudba. V Berlíně to ale vyvedli do absolutního extrému.
Výstava Libuše Jarcovjákové je dost o poznávání sebe sama a velkou roli v tom hrají i autoportréty. I ty se tomuto tématu věnuješ, jaký je v tom záměr?
Třeba pro Libuši jsou autoportréty o hledání, ale já si chci zakonzervovat ten pocit, který jsem v tu chvíli měla. Před docela krátkou dobou jsem začala silně vnímat plynutí času. Uvědomila jsem si, že se soustředím jen na přítomný život, a tak nějak jsem si vyzmizíkovala ten minulý. Zjistila jsem, že se kvůli tomu točím v kruhu a vůbec se neposouvám. Autoportréty mi pomáhají se tomu vyhnout a je to pro mě způsob, jak se vyrovnat s určitými životními situacemi.
Tvoje fotky působí hodně intimně až snově. Je to něco, co hledáš ve veřejném prostoru?
Ono to vlastně hodně souvisí s tou atmosférou. Protože já mám hrozně ráda, když zahlídnu nebo třeba uslyším něco, co ve mně vzbudí nějaký pocit, který potom můžu rozvíjet. Myslím, že intimitu není nutné nastavit explicitností. Baví mě víc lidská individualita než masy.
Zůstaňme ještě u Libuše Jarcovjákové. Často se o jejích fotografiích mluví jako o syrových. Působí ale i citlivě, až něžně.
Souhlasím. Slovo syrové je takové zvláštní, taky jsem ho v textu někdy použila. Ono je to myšleno spíš ve smyslu opravdovosti. Libuše je velmi něžná, dětská, nejistá, ale zároveň hodně jistá. A nikdy nebyla žádný dravec. Je taky často spojovaná s Nan Goldin. Její přístup a dynamika se mi ale zdají surovější. Ono je totiž strašně jednoduché to takhle srovnávat.
Považuješ srovnávání v umělecké sféře za problematické?
Strašně to nemám ráda, protože pak se z toho stává takový zjednodušený balíček.
Říkáš, že si ve své tvorbě ráda hraješ, dá se to na tvých výstavách označit jako tvoje poznávací znamení?
Možná. Mě hrozně baví překračovat hranice, nejenom svoje, ale i diváka a umělce. Mám ráda, když se na výstavě objeví prvek, který mě samotnou napadne až na poslední chvíli. Ale nedělám to s tím, že by mým cílem bylo překvapit. Dělám to proto, že to tak v tu chvíli cítím.
Potřebuješ dobře znát umělce a tvorbu, jehož výstavu uskutečňuješ?
Když s někým začínám spolupracovat, tak požádám o to, aby mi dal co nejvíc fotek. To jsem teď udělala u Václava Tvarůžky, kdy jsem získala celý jeho archiv. Chci mu vydat knížku. Vůbec mi nevadí, když mám k dispozici hodně materiálu. Ony se ty fotky vlastně vybírají samy. Moje mysl si sama intuitivně vybírá, co chce říct. Navíc na těch věcech pracuji v dlouhém časovém horizontu a ten archiv tak znám detailně. Trvá to dlouho, je to skoro nekončící proces a spousta věcí vzniká někdy až na poslední chvíli, protože dozraje ten čas.
Výstava v Národní galerii taky trvala dlouho?
Ne, ta šla hodně proti mému běžnému stylu práce. Zvládly jsme to připravit za tři měsíce. Především díky tomu, že Libuši znám tak dlouho. Navíc jsem spolupracovala s Annou Matouškovou, se kterou jsme navzájem v rámci tohoto projektu hodně rezonovaly. Spolupráce s Národní galerií byla absolutně skvělá, měla jsem úplně volnou ruku. Ale bylo to teda strašně náročný. Tři měsíce jsem jenom seděla doma, přibrala osm kilo, jenom jsem žrala, takže úplné psycho, ale krásné jinak. (směje se)
Musíš být na umělce naladěná, abys mu mohla udělat výstavu?
Víš co, já vždycky říkám, že nedělám tetris. Kdyby za mnou někdo přišel a řekl: „Tady mám čtyřicet fotek, udělej mi z toho výstavu,“ tak pro mě nemá vůbec smysl s tím začínat. To je jenom vystavování. Nic to nepřináší, nijak to neposouvá ani mě, ani umělce, ani diváka.
Proč chceš vydat knihu s fotkami Václava Tvarůžky?
Fascinuje mě kontrast, jaký ve své fotografické tvorbě má, a to i třeba z hlediska toho, jak působí jako člověk. Zároveň mě na tom hrozně baví ta syrovost. Jestli bych o někom řekla, že hodně pracuje s ironií a ukazuje něco, co není úplně příjemné, tak je to on. Na druhé straně je v té tvorbě přítomno strašně moc něžnosti. A fotografické oko má prostě perfektní.
Jaké vlastní projekty máš teď rozdělané?
Mám jich několik. Jeden se věnuje vizualitě v pornografii, to mě fascinuje. Sex a sexualita mě zajímají hodně, ale nemyslím tím třeba sex parties, to je jenom taková slupka. Další projekt, který bych chtěla udělat, je vydat knížku dick piců. Nemyslím to ale tak, že se člověk bude dívat na falus. Chtěla bych s tím vizuálně pracovat tak, že vlastně nebudeš vědět, na co se díváš. Těch fotek mám ale bohužel zatím omezené množství. Pro mě se z toho stalo zajímavé téma, na kterém bych chtěla pracovat třeba i s nějakým sociologem a ten fenomén vysledovat.
Tady v Česku je téma sexuality pořád trochu tabu. Je to důvod, proč to chceš dostat do veřejného prostoru?
To asi ne, spíš je to o mně. Ráda se bavím o sexu, je to pro mě přirozené. Dělám to pro sebe, a jestli to otevře někomu vnímání jeho vlastní sexuality, tak to není moje intence.
Tvoje tvorba je hodně o Tobě, ale vlastně toho může říct hodně i těm ostatním…
Upřímně musím říct, že úplně těsně po vernisáži v Národní galerii jsem začala pochybovat, což jsem předtím neměla, jestli jsem nezašla už moc daleko v tom, jak do toho promítám sebe. Mluvila jsem o tom s několika lidmi, jejichž názoru důvěřuji a kteří jsou pro mě důležití. Shodli jsme se na tom, že tahle výstava je, jako bys nalila vodu do skleničky a viděla, jak se ta hladina navrchu třepe, ale nesjede to.
V Paříži teď chystáš výstavu některých svých fotek, je to tak?
Ano. Bude to ve veřejném prostoru v okolí Saint-Germain. S iniciativou projektu přišel Jiří Hnilica. Jeho záměrem bylo udělat dům české fotografie. Pro tu příležitost jsem vybrala svoje fotky, fotky Libuše Jarcovjákové, Kariny Golisové, Jakuba Pavlíka a Václava Tvarůžky. Z fotek udělám samolepky, které budu lepit v ulicích. Zvolila jsem tenhle způsob, protože nechci, aby mě u toho vylepování někdo viděl.
To zní jako takové menší dobrodružství.
Už se hrozně těším. Já nevím, jestli jsi to někdy zažila, ale já, když nalepím samolepku do veřejného prostoru, tak mám pocit, jako bych vyhrála Wimbledon. Baví mě ta představa, že to v někom bude rezonovat, i když by to třeba neměl nikdy vidět znova.